Podnikatele z klanu Baťů není třeba představovat. Ne každý však slyšel o umělém průplavu v části jihovýchodní a střední Moravy, který byl iniciován a částečně financován Janem Antonínem Baťou, který tuto vodní cestu využíval k dopravě uhlí těženého v Ratíškovicích do tepelné elektrárny v Otrokovicích. Vodní cesta, více než 50 kilometrů dlouhá, vedla částečně korytem umělého kanálu, částečně největším moravským vodním tokem, řekou Moravou. Začneme v Ratíškovicích.
Ty leží mimo tuto vodní cestu, vytěžený lignit se zde proto naložil do železničního vagónu a po kolejích byl dopraven do takzvaného výklopníku v katastru obce Sudoměřice. Vagóny neměly dveře na boku, jak bývá běžné, ale v čele. Vagón byl nepříliš složitou soustavou kladek, lan a pohonů jednoduše nakloněn tak, aby se jeho obsah vysypal čelními dveřmi do nákladního člunu. Spád kolejiště umožnil, že prázdný vagón pak sám vyjel z výklopníku. Na lodi byste marně hledali motor. Tento člun o nosnosti 150 tun byl zapřažen do koňského potahu (odtud známý vodácký výraz koníčkování), v pozdějších létech za traktor tehdy slavné značky Svoboda a odtažen ke křížení kanálu s řekou nedaleko obce Vnorovy. Oba toky zde oddělují dvě plavební komory. Hladina kanálu je zde o několik metrů výše než hladina řeky. Proto bylo pod její dno položeno potrubí, které za křížením zajišťuje v kanálu stejnou výšku hladiny jako před ním. Pro potah byla tato vodní křižovatka logicky nepřekonatelnou překážkou, člun překonal řeku pomocí speciální lanovky a opět byl zapřažen do dalšího potahu, jehož práce končila ve Veselí nad Moravou, kde člun pokračoval po řece, tažen motorovým remorkérem až do Starého města. Tam remorkér opět vystřídal potah a loď s nákladem pokračovala ve své pouti po kanálu až do poslední slovácké výspy – obce Spytihněv.
Tam se práce opět ujal remorkér a po řece Moravě a v Otrokovicích asi jeden kilometr po dnes již nesplavné říčce Dřevnici dotáhl ratíškovický lignit do otrokovického přístavu – cíle cesty. Prázdný člun se poté stejným způsobem dopravil zpět. Celá plavba trvala 10 hodin, když si však uvědomíme, že člun musel překonat 14 plavebních komor, jedná se o solidní výkon. Kromě komor byla pro provoz na vodní cestě nepostradatelná další technická zařízení jako zvedací železniční mosty nebo jezy s automatickou regulací výšky hladiny.
Budova výklopníku se zachovala a patří mezi technické památky. Bohužel už ne zvedací mechanismus, ale lze jej obdivovat alespoň z nákresu. Z lanovky na vodní křižovatce zbylo nefunkční torzo. Nejsmutnější osud potkal otrokovický přístav, zcela zanikl a jen některé stopy a artefakty dnes připomínají jeho nejlepší doby.