Já si vzpomínám, že na základní škole jsem vůbec neměla ráda tělocvik. A později, i když jsem měla ráda sport, tak tělocvik pro mě vůbec nebyl vhodný. Mě to jednoduše nebavilo. Tělocvik ve škole nebyl vůbec má krevní skupina. Tohle mě vůbec nebavilo, protože my jsme tam dělali takové věci, kterým jsem říkala blbosti. Třeba jsme skákali přes kozu anebo také jsme třeba šplhali na takovou kovovou tyč. A vzpomínám si, že když jsme v tělocviku vždycky šplhali na tyč, tak vždycky mě úplně bolela stehna a třísla a smrděly mi ruce železem. Tohle jsem opravdu hodně nesnášela, ale co jsem měla dělat?
Samozřejmě, že jsem se musela nějak podřídit. Přece nebudu mít pětku na vysvědčení anebo že bych propadla potom ve škole z tělocviku, to bych se sama za sebe opravdu hodně styděla. A proto jsem řekla svému partnerovi, když už jsem byla dospělá, byla jsem na vysoké škole, jestli vlastně nebudeme třeba nějak sportovat, protože jsem si všimla, že oba dva, jak spolu chodíme stále někam na večeři, že oba dva jsme nabrali některá kila nahoru a tohle si samozřejmě nemůžu vůbec nenechat líbit. Já nechci být obézní a řekla jsem si, že abych shodila svá kila, která mám nadbytečná a která se mi nelíbí, že jednoznačně budu muset sportovat, protože bez sportu tohle jednoznačně nepůjde.
A tak jsem si řekla, že nejlepší bude, když vlastně do toho půjdeme ve dvou a vybrali jsme si volejbal. Protože můj partner, když byl dítě, tak hrál se svým bratrem volejbal. Hráli to asi několik let a potom, když už šli každý na střední školu, tak potom s volejbalem přestali. Sport ho zajímal, stále občas chodil do posilovny. Já jsem nechodila nikam, ale i tak jsme s partnerem oba nabírali nadbytečná kila, která jsme nechtěli. Volejbal děláme už několik let a musím uznat, že nás to opravdu hodně baví a že klidně bychom vyhráli i nějakou olympiádu.